Náš výlet do Anglie s účastí na Cruft´s 2013

    Naše rozhoduntí zúčastnit se výstavy s nejdelší tradicí v anglickém Birminghamu bylo téměř okažité se ziskem Dykouškovy nominace. Nikdy před tím jsme o tom neuvažovali, ani jsme s cílem získat nominaci nehlásili, dokonce jsem si ani neuvědomila, že v Praze je možné nominaci získat. Nikdy potom jsme už nezapochybovali o tom, že pojedeme. 

    Žádné dlouhodobé přípravy se nekonaly, vše jsem zařizovala téměř na poslední chvíli a tak jsem byla opravdu vděčná, že již do Velké Británie nejsou vyžadovány testy na protilátky vztekliny, protože ty už bych asi nestihla. 

    Následující povídání je psáno i se záměrem pomoci každému, kdo se rozhodně Cruft se psem navštívit. I já jsem hledala a proto jsem byla ráda, že Petra Mozíková před čtyřmi lety reportáž z cesty udělala. Hodně mi její informace pomohly. 

    Těsně jsme meli žádost o číslo ATC, což je číslo angllického kennel clubu a je třeba pro každého psa, který se v Anglii nenarodi a chce tam soutěžit. Vyřízení čísla trvalo týden a poplatek za něj byl inkasován prostřednictvím platební karty, tímto způsobem jsem hradila i vstupné psa na výstavu. Jakmile dorazilo číslo, zabookovala jsem hotely. Už s nominací bylo jasné, že nepojedeme na otočku, ale pobyt v Anglii si trochu protáhneme. Hledání vhodného hotelu mi trochu času zabralo, nevím, jestli jsem jen neměla štěstí, nebo je ubytování se psem takový problém.

    On-line přihláška byla pohodlná a v rámci jí se dalo zaplatit i parkovné, katalog a vstup pro další osoby na výstaviště. Potvrzení o přijetí psa přišlo obratem elektronicky s číslem přihlášky (v našem případě číslo 45 4567). Hlásila jsem opravdu na poslední chvíli, protože jsem netušila, že doba přihlášení hraje nějakou roli. Celý startovní poplatek s katalogem a parkováním nás vyšel na 41,50 GBP, to mi přišlo jako příznivá cena, srovnatelná s běžnou mezinárodní výstavou u nás, hlášenou na druhou uzávěrku a se započtením parkovného. V papírové podobě přišel vstupní list dva týdny před výstavou.

 

    Čím blíže bylo datum našeho odjezdu, tím více se Vojta těšil a u mě stoupala nervozita a gradovala cestovní horečka. Náš výstavní den byl sobota 9. března. Vyráželi jsme ve středu 6. v pozdních odpoledních hodinách s plánem být ve čtvrtek po poledni na hotelu. Jeli jsme s Vojtou sami s tím, že se za volantem budeme střídat. Již na hranicích se ukázalo, že jsem nejslabší článek, protože při převzetí řízení (cca 23 hodin) jsem musela po 100 km zastavit a  hodinu se prospat. Do francouzského Calais jsme dorazili po poledni (velké zdržení bylo dvouhodinové popojíždění kolem Bruselu). Přepravní společnost jsme vybírali až na místě, bez rezervace. Musím říci, že při vyřizování papírů jsem čekala nějaké komplikace, ale vše proběhlo naprosto hladce. V petpase jsme měli záznam o odečervení přípravkem Drontal (musí být provedeno v rozmení 24 - 120 hodin před vstupem do země) s údajem o expiraci použté látky a o ošetření proti blechám a klíšťatům přípravkem Frontline (jak jsem zjistila dodatečně, nemuselo být).  Za hodinu a půl jsme se nalodili. Naše auto stálo jako první a bylo na něj po celou dobu plavby dobře vidět, takže jsme měli Dykouška pod kontrolou. Ten byl naprosto v pohodě a vítal nás pohledem "To už jste tady?!"

    Výjezdu v Doveru a tím pádem řízení vlevo se ujal Vojta a "klobouk dolů" ani ne s půlročním řidičákem dojel až do Birminghamu. Vychutnal si kolony kolem Londýna, ve kterých jsme popojížděli opět kolem dvou hodin. Do hotelu jsme dorazili v osm večer (tedy devět našeho času). Cesta nám trvala 27 hodin.

    Od pátku jsem se řízení chopila já a nebylo to zase až tak hrozné. Jen vjíždění na kruhový objezd mi přišlo komické. Zejména, když za mnou stála policie a Vojta měl největší starost o svoji spojku (pro cestu bylo vybráno jeho auto). Při vjíždění na kruhák se mi téměř vždy podařilo zastavit dopravu na celém objezdu, vzhledem k tom, že jsem používala pouze venkovní pruh. Angličané jsou jako řidiči také velmi nepředvídatelní, protože přejíždějí z pruhu do pruhu bez užití světelné signalizace pro změnu směru jízdy (tady jsem se přizpůsibla, k nelibosti majitele vozidla, velmi rychle). 

    Po prohlídce Birminghamu jsme si šli natrénovat parkoviště u výstavních hal, které jsme hodinu hledali. Odpoledne jsme věnovali čtyři hodiny koupání, doúpravě a foukání psa. Po zkušenosti Petry, kdy museli Čika oplachovat ve vzduchu pod sprchou, jsme jeli vybaveni i naší sprchou s dlouhou hadicí s nadějí, že půjde v hotelu přemontovat. Šla.

    Nastal den "D" a my díky předchozímu nastudování cesty a zastavení provozu asi na dvanácti kruhových objezdech dorazili po dvaceti minutách k halám. Ždáné fronty, bez čekání, parkovacího místa spousta. Ale poměrně daleká cesta z parkoviště. Přecházeli jsem dvě silnice, kde pořadatelé zastavili dopravu a my se bezpečně dostalli na druhou stranu. Organizace zmáknutá opravdu na jedničku. Věděli jsme halu a číslo kruhu, to najít nebyl problém, ale hledání čísla na lavici. Tu jsem pochopila, jak důležité je včasné přihlášení, protože místa zde jsou přidělována právě podle data došlé přihlášky a tudíž jsme sídlili až daleko, daleko od výstavního kruhu. Po zabydlení na mě dopadla atmosféra Cruftu, běhal mi mráz po zádech a slzy se mi draly do očí, že jsme to zvládli a JSME TADY.

 Kroužek k uvázání psa

    Trochu problém byl  z orientací v katalogu, kde byli psi rozdělení do dovu částí. V první, pod fotografií loňského vítěze plemene, byl seznam psů podle čísel  a to tak, že byl nejprve uveden majitel a následoval výčet přihlášených jedinců s datem narození, rodiči se všemi tituly. Druhá část již bylo rozdělení podle tříd. V každé třídě je jmenný seznam psů s číslem, podle kterého se dohledávají údaje o rodičích a věku v první části. Nejde tedy "hlídat" třídy podle čísel, nejsou v řadě za sebou.

    Vzhledem k počtu přihlášených irčanů (350) bylo posuzování rozděleno mezi dvě rozhodčí na psy a feny. Většinu času jsem trávila u kruhu psů, kde opravdu bylo na co se dívat. Byla to plejáda nádherných psů - pastva pro oči. Rozdělení tříd je pro mně dosud tak trochu záhadou. My jsme byli poučení, že nic nepokazíme, přihlásíme-li do třídy open. Byla to nejčetněji obsazená třída - 28 jedinců. Pro příště bych raději volila speciální třídu pracovní, kam Dykouš díky certifikátu může být přihlášený. V každé třídě rozdhočí vybírá pět psů (první tři místa jsou označeny pořadím a jedinci dostájí kokardu červenou, modrou a žulutou, čtvrtý je res a pátý VHC), přičemž posudky píše pouze na první tři. Ostatní odcházejí bez jakéhokoli ohodnocení.

    Čekání na posouzení bylo dlouhé a to nejen pro páníčky, ale i psí aktéry. Bench využívají pro odpočinek nejen irčánci, ale i lidé.

    Pani rozhodčí posuzovala s jednou 15ti minutovou přestávkou od 8.45 do 17.30 hodin. Hrdinský výkon. Velmi záhy jsme pochopili, že někdy až tak nejde o kvalitu psa, ale o "druhou stranu vodítka". Na řadu Dykoušek přichází po čtvrté hodině a trvá cca 60 minut. V pět hodin nastoupili vítězové všech tříd k výběru toho  nejlepšího. Titul CC získal loňský BOB Northamber Just Cause For Glenavna, druhý skončil dědečček našcich Béčáků, vítěz třídy veteránů Sumaric Shadow Of Mr Jingel. K boji o titul nastupuji i fena ohodnocená titulem CC - Millcroft Ballad of the Moon. Rozhodčí prohlížely opačné pohlaví, než které do finále poslaly. Vítězem plemene se pak stává pes a je tomu tak již po třetí v řadě. (Další fotografie irčánků jsou ve fotogalerii).

    Nedělní den jsme trávili prohlídkou jarního Londýna. Rozkvetlé stromy, narcisky a krokusy dýchaly jarní atmosférou. Dykoušek měl obrovský zážitek, protože se v parku potkal s veverkou. Zapózoval u dominant města a na Trafalgarském náměstí se stal atrakcí pro turisty. Z našeho londýnského ubytování mě opravdu přecházel zrak, vybavila se mi scéna z filju "Jak vytrhnout velerybě stoličku".  Byl to široko daleko jediný hotel, kde byli ochotni ubytovat psa. Ovšem kvalita ubytování byla silně podprůměrná a rovnala se hotelům v Makedonii či Černé Hoře. Po příjezdu  jsme s Vojtou zvažovali, jestli je vůbec bezpečné si lehnout, Dykouš ovšem obsadil největší postel a poklidně usnul.

 

    Probuzení do pondělního ráda bylo šokující, bohužel ještě více než prostředí hotelu. Nasněžilo. Dalíším šokem byla snídaně. Strašné.  Jenže to byla teprve předzvěst krkolomné cesty domů.

    Z Londýna jsme vyjížděli v jedenáct hodin dopoledne (tedy poledne naše). Nalodění na trajekt proběhlo hladce a škoda, že tak hladce neprobíhala i plavba. Vlnky s námi pohupovaly, což bylo zprvu velmi komické a postupně odpadávali cestující a mizeli v kabinkách toalet. Já jsme statečně zaujala pozici  vleže na pohodlném gaučíku a Vojta se vydal najíst do restaurace. Předpokládala jsem, že mnoho návštěnvíků tam nebude, nemýlila jsem se - tři. Kuře s bramborem si velmi pochvaloval. Jenže po vylodění se už sice zase jezdilo vpravo, ale v husté chumelenici, vrstvě sněhu na dáílnici... Cesta z Calais do Frankfurtu nám trvala 12 hodin. 

    Dorazili jsme unavení, ospalí, ale s dobrý pocitem, že jsme to zvládli. Z Nejepína do Nejepína jsme najeli přesně 3400 km. Řízení jsme si rozdělili přibližně na půl. Jen Vojtova půlka byla náročnější, vybral si kolony, sněhovou kalamitu... Ale rozhodně bychom rádi tohle podnikli znovu (raději ale bez kolon a sněhových kalamit.